Jako někdo, kdo se narodil a vyrůstal v zasněžené oblasti prefektury Niigata, jsem měla pocit, že přečíst Sněhovou zemi je pro mě takřka povinnost. Když mi však bylo 18 let mladá holka, knihu jsem nezvládla. Zdála se mi příliš složitá a obtížně přístupná, a tak jsem ji odložila a už se k ní nevrátila. O více než deset let později jsem měla možnost strávit osm měsíců, včetně tvrdé zimy, přímo v prostředí románu, v městečku Echigo-Juzawa. Psal se 4. leden roku 2024. Rány po zemětřesení, které zasáhlo oblast na Nový rok, se stále nezahojily a já byla po každém dotřesu příliš otřesená, abych vůbec vyšla ven. Pomyslela jsem si, „Když ne teď, tak kdy?“ a otevřela knihu. K mému překvapení jsem ji tentokrát dočetla za pouhé tři hodiny. A po celou dobu čtení jsem se přistihla, jak téměř šeptem zadržuji dech nad nádherou Kawabatova textu, který mi připadal, jako by mě lehce udeřoval do žaludku znovu a znovu.
O proslulém úvodním verši a ději se toho už napsalo mnoho, proto se zaměřím na něco jiného. Nejprve musím vyzdvihnout sílu živých dialogů.
Když jsem se jí zeptala: „Co počítáš,“ na chvíli se odmlčela a pak mlčky počítala na prstech.
„23. května.“
„Ach tak, počítala jsi dny. Červenec a srpen budou dlouhé.“
„Podívej, je to 199. den. Přesně 199. den.“
„Ale dobře si pamatuješ to byl právě 23. květen.“
„Když se podívám do svého deníku, hned to vím.“
„Tvůj deník? Píšeš si deník?“
„Ano, ráda čtu svůj starý deník. Všechno je tam napsané přesně tak, jak to bylo. Takže je to tak upřímné, že se až sama před sebou stydím.“
„Od kdy,“
— Nevím, jak by to bylo přeloženo do jiných jazyků kromě japonštiny, takže parafrázovala jsem to.
I po letech mi to stále vyvolává ono tiché zamručení. Když se pozorně podíváte, všimnete si, že někdy otázky končí otazníkem a někdy ne. Tato dokonalá rovnováha vytváří teplotu, jako byste mohli slyšet jejich srdeční tep. V literatuře dialogy často znějí až příliš literárně (což někdy činí knihu těžko přístupnou). Ale dialogy mezi těmito dvěma postavami jsou tak živé, že máte pocit, jako byste je právě náhodou zaslechli. Je to opravdu neuvěřitelné. V celém románu Kawabata odhaluje každičký záhyb lidského srdce a emoce v celé jejich grotesknosti a vyvažuje je ohromujícími popisy přírody. Vzbuzuje to skoro až suchý, cynický úsměv.
Toto dílo zasáhne mnoho lidí, a každý čtenář si k němu vytvoří vlastní vztah. Já osobně jsem však dojatá možná i proto, že jsem také vyrůstala v oblasti s hustou sněhovou pokrývkou. Žoetsu, město v prefektuře Niigata, kde jsem žila mezi 8. a 18. rokem, a pak znovu mezi 27. a 30. rokem, mi bylo domovem celkem 13 let. V roce 1927 ve vesnici Garajama dosáhl sníh výšky 8,18 metrů a zapsal se do historie jako světový rekord v osídlené oblasti. Ačkoliv to může být extrémní případ, sníh je pro nás doslova součástí života—občas jeho hlavním komponentem. V zimě každé ráno vyjíždí buldozery, aby odklidily sníh pro komunitu. Přesto to nestačí, a tak naše rána začínají odhazováním sněhu, a stejně tak i končíme. Váha sněhu na střeše může způsobit, že se dveře nedají otevřít. Když řídíte, může vám sněhová vánice zcela zneviditelnit cestu a vy začnete myslet na smrt. Když chcete něco zamrazit, prostě to položíte ven místo do mrazáku. Chladnička je zbytečná, chodba je dostatečně chladná na udržení čerstvosti. Pokud mi nevěříte, zkuste se zeptat někoho z oblasti s hustými sněhovými srážkami—souhlasí s vámi bez mrknutí oka a přidá i mnoho dalších příběhů.
Možná je nejvíce frustrující, že navzdory všem těmto potížím sníh stále zůstává ohromně krásný. Když jdete sama zasněženou nocí, všimnete si, že svět jakoby oněměl. Technicky vzato slyšíte pouze zvuk padajícího sněhu, který vás obklopuje. Když se podíváte na svůj černý kabát, můžete vidět sněhové vločky, jako by byly detailně vykreslené. Ačkoliv mi ruce a nohy zamrzaly, pocítila jsem zvláštní klid, jako bych byla smířená s tím, že by život zde mohl skončit. Byl to moment přijetí—okamžik, kdy drobný člověk pochopí velikost přírody a uvědomí si, že s ní nikdy skutečně nemůže soupeřit.
Pokud bych měla srovnat sebe s Kawabatovými postavami a vytvořit kontrast s přírodou, musím něco přiznat. Hlavní postavy, Šimamura a Komako—byla jsem v jejich kůži, na obou stranách. Je trapné to psát, ale je to pravda.
Z primálního pohledu je přitažlivých lidí ve světě plno. …Mám pocit, že tu mě za to někdo odsoudí, tak dovolte, abych mluvila Šimamurovým hlasem.
„Myslím, že jsi opravdu krásná. Bojuješ o svůj život, což tě občas činí nedůvěřivou, a přitom jsi neuvěřitelně čistá. Někdy se zdá, že na mě úplně zapomínáš, a najednou se do mě zcela ponoříš. Jsi plná života, a přesto jsi se něčeho důležitého uvnitř vzdala. Je to tak smutné, ale právě proto tě miluji. Nikdy bych ti to nemohl říct, protože bych zranil tebe i sebe, ale nejsem ten pravý pro tebe. A ty nejsi ta pravá pro mě. Přesto tě miluji.“
Možná takto by se Šimamurovy pocity vůči Komako daly shrnout. Zní to nesnesitelně sobecky, ale lidé snad vyzařují zvláštní kouzlo, když uvíznou v určitém limbu. Přiznávám, že jsem takové pocity k někomu jednou cítila, což odhaluje mou vlastní sobeckost, když o tom přemýšlím. Jinak jsem se však v některých chvílích ocitla také v roli Komako. Přesto jsem se nějakým způsobem vždy udržela na správné cestě, což je zásluhou přírody, která mě znovu a znovu zachraňovala. Malé temné skvrny, které za sebou zanechávám, jsou rychle zahaleny nekonečně padajícím sněhem.