Ačkoli jde o recenzi knihy, tentokrát se budu většinou věnovat svým vzpomínkám. Přejděme tedy do roku 2017, kdy jsem byla stále ve fázi učení se stát fotografkou. V té době, pokud chcete v Japonsku být reklamním fotografem, existovala určitá teorie (i když je nyní pravděpodobně téměř zcela zbořena). Absolvujete fotografickou školu, pracujete jako asistent ve fotostudiu a pak si najdete mentora, pod jehož vedením se vypracujete. Po několika letech se osamostatníte. Neúmyslně jsem tento postup následovala a ve 24 letech jsem byla na pokraji splnění svého snu, který jsem měla od 15 let: „Chci se živit fotografováním.“
Avšak, jak už to bývá, moje protiřečící povaha se ozvala. Pokud bych pokračovala v této cestě, čekala by mě téměř zaručená budoucnost. Ale v okamžiku, kdy jsem se stala apprentice, jsem tajně skrývala nový sen. Chtěla jsem žít v zahraničí. Toužila jsem jít někam daleko, pryč odsud. Tento pocit ve mně každým dnem sílil. Naštěstí jsem měla mentora a rodiče, kteří mě podporovali, takže přesvědčování blízkých nebylo těžké.
A teď, bylo na čase vybrat si zemi. Prvním nápadem bylo New York v USA, kvůli tomu, že tam žil můj mentor. Ale pokud bych vyčerpala své nepatrné úspory, sen o životě v zahraničí by se rozplynul za měsíc. Cena života byla příliš vysoká. Kdyby si někdo z vás pamatoval, kdo se stal prezidentem USA v té době, pravděpodobně pochopí, proč moje touha jít do Ameriky rychle vyprchala. A tak byla země svobody vyškrtnuta z mých možností.
Teď jsem se začala zaměřovat na Evropu. (Když se na to teď dívám, směji se své hlouposti.) Evropa, upřímně, jsem netušila, co to všechno obnáší. Londýn, Paříž, Berlín byly známé a vypadaly dobře, ale nějak mě to neoslovovalo. Paradoxně jsem byla unavená z toho, že jsem nad tím přemýšlela, a rozhodla jsem se na chvíli zastavit.
Moje láska k knihám je jiný příběh, ale tehdy jsem žila sama v Tokiu a svou skříň jsem proměnila na malou knihovnu. Stále si to jasně pamatuji: na jasné slunečné odpoledne jsem si chtěla něco přečíst, tak jsem otevřela dveře skříně. Před sebou jsem měla hromadu knih a začala jsem se dotýkat jejich hřbetů, aniž bych o tom nějak přemýšlela. Až jsem si vzala jednu knihu: Franz Kafka Proměna. „Kdy jsem to koupila?“ zamyslela jsem se, ale nevadilo mi to. Byla tenká, a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Nevědomky, aniž bych věděla, že mi právě osud rozhodl, jsem o tom takhle uvažovala.
Ležící na posteli jsem otevřela stránky Proměny. Narazila jsem na světově nejslavnější šokující úvod a možná mi netrvalo ani hodinu, než jsem knihu dočetla. Čas jako by se rozpustil. Byl to génius. Když jsem dočetla, s horkou hlavou jsem první, co si pomyslela, bylo: „Tenhle člověk se narodil v zemi, kam chci jít.“ To byl okamžik, kdy bylo moje místo určené. Nezáleželo na tom, kde to bylo. Šla bych na místo, kde se narodil a vyrostl, a tam bych žila. Knihu jsem otevřela znovu a podívala se na vnitřní obálku. Bylo tam napsáno: „Narodil se v Praze, Česká republika.“ …Aha. Česká republika… kde to je?
Teď se tomu směju a vzpomínám, jak jsem byla úplně ztracená. Díky internetu jsem se rychle dozvěděla, že Česká republika leží ve střední Evropě. Také jsem zjistila, že české velvyslanectví v Japonsku je v oblasti, kde jsem žila. Tak bylo jasno, kam mám jít. Vzala jsem telefon a peněženku, vyšla jsem z domu a nasedla na kolo a vydala se směrem k velvyslanectví. Milí čtenáři, prosím, nikdy to nezkoušejte. Tenkrát jsem si myslela, že když půjdu na velvyslanectví, získám nějaké informace. Nyní se nemohu ubránit smíchu nad svou tehdejší naivitou.
S častými kontrolami Google Maps jsem dorazila na místo asi za 20 minut. Česká vlajka vlála ve větru, takže jsem věděla, že jsem na správném místě. Zaparkovala jsem kolo a, jak už to tak bývá, nemohla jsem ani vstoupit dovnitř. Potulovala jsem se před skleněnými dveřmi (naštěstí mě neohlásili), a když jsem zjistila, že nemohu vstoupit, otevřela jsem dveře připojené instituce. Ukázalo se, že šlo o kulturní centrum provozované velvyslanectvím. Uvnitř byla malá žena, která právě upravovala knihovnu. Když mě uviděla, otočila se a omluvně řekla: „Omlouvám se, teď máme přestávku mezi akcemi, takže nic se tu neděje…“ Přerušila jsem ji a zeptala se: „Chtěla bych jet do České republiky. Tak na rok. Co mám dělat?“
Opakuji, milí čtenáři, prosím, nikdy to nezkoušejte. (Ale myslím, že to nikdo neudělá). Ta laskavá žena, která mě přivítala, navrhla, že pokud nemám žádné konkrétní plány, možná by bylo nejlepší zkusit studium v zahraničí. Navíc mi dala informace o jazykových školách a doporučila mi i pár konkrétních. A tak jsem se rozhodla, že tam půjdu. A během několika hodin jsem měla rozhodnuto nejen o zemi, ale i o konkrétním místě.
Co se týče mého úžasného života v Praze (nakonec jsem se přihlásila na školu, kterou mi doporučila, a žila tam celý rok), o tom budu mluvit v dalších příspěvcích. Tato příhoda však slouží jako odpověď na milionkrát položenou otázku: „Proč jsi se rozhodla žít v České republice?“ Jednoho dne mě uchvátil Kafka a můj život se změnil. Ti, kdo milují jeho díla, pochopí, že taková síla je schopná změnit život každého. A ti, kdo navštívili Českou republiku, vědí, že samotná země má podivnou kouzelnou moc.
Ještě jednu věc bych ráda přidala. Moment, kdy jsem opravdu pochopila, že „na konci dne může člověk vyjádřit jen to, co má uvnitř.“ Po mém dlouho očekávaném přestěhování do České republiky jsem se začala vášnivě věnovat češtině a dlouhým procházkám. S fotoaparátem visícím na krku jsem chodila bez cíle, přemýšlela o Kafkovi, jeho dílech a o „dílech“ a „autorech“ obecně. Byl to moment na obyčejné procházce, v obyčejném místě, na obyčejném dni.
Do té doby jsem pevně věřila, že literatura a jiné „umění“ jsou výsledkem výcviku a techniky. Samozřejmě, to jsou nezbytné složky. Ale uvědomila jsem si, že moje základní hypotéza byla hluboce chybná. Kafkova díla byla tichým křikem jeho duše. Jinak by neměla sílu otočit životem mladého člověka. Pro Kafku byla Proměna jistě obrazem světa, jak ho viděl, samým světem.
V téměř meditativním stavu jsem to pochopila na okraji bezjmenného chodníku. Pod modrou oblohou jsem se ironicky usmála. A jak kdybych říkala: „Tohle je všechno, co mohu udělat,“ namířila jsem fotoaparát na krajinu přede mnou a bez váhání stiskla spoušť.