V posledních několika letech se můj čtenářský vkus řídí především poslušným následováním doporučení z Kindle Store. Moje první setkání s Michelem Houellebecqem bylo právě takovým lehkovážným setkáním. Zdá se, že jeho nejznámějším dílem je román Atomised (v japonštině vydaný jako Elementární částice), jehož název je bezesporu přitažlivý. Stejně silně mě však oslovil i titul The Extension of the Domain of Struggle a krása obálky japonského vydání, takže jsem si knihu koupila a během několika hodin ji dočetla. Díky dovednosti překladatele se čte velmi snadno. Právě proto by mohla snadno „proklouznout“ bez většího dopadu — ale to je typický klam, který si dovolují jen skutečně velká díla. Po dočtení se mi tato kniha začala nenápadně, ale vytrvale vracet do myšlenek v každodenním životě.
Když se člověk pokouší rozplést svůj život skrze prizma „lásky“, stává se objektivní sebehodnocení mimořádně obtížným. Člověk má pocit, že je něčím výjimečný, a zároveň zcela obyčejný; že byl požehnán, a přece ne. Jsem nenápadná, prostá Japonka. Zažila jsem pomíjivé vztahy i vztahy trvající několik let. Při čtení této knihy se mi zvlášť vybavila jedna konkrétní osoba: muž, o deset let starší, kterého jsem potkala kolem svých dvaceti let, s nímž jsem strávila většinu raných dvacátých let v jakémsi vztahu „ani příliš blízko, ani příliš daleko“. Budu ho nazývat M. Sama si uvědomuji, že není příliš důstojné znovu a znovu rozebírat minulost, ale přesto se mi nedaří nevidět v hlavním hrdinovi právě M. Stručně řečeno: M žil s tak hlubokou samotou, že ji nikdo jiný nemohl unést za něj. Bylo to zřejmé už od chvíle, kdy jsme se poznali. Ačkoli měl na svůj věk prestižní práci a vydělával dost peněz, bylo jasné, že vnitřně naplněný není. A stejně tak bylo jasné, že já tuto prázdnotu zaplnit nedokážu. M byl unavený městským životem, unavený životem samotným, unavený konkurenční společností. Já, mladá a pošetilá snílka honící se za svými sny, jsem mu pravděpodobně připadala oslnivá. I já jsem se zoufale snažila přežít každý den a možná jsme si na jeho konci navzájem tišili rány, které se nikdy úplně nezahojily.
Proto pro něj muselo být náhlé oznámení: „Budu žít v zahraničí, takže se už brzy neuvidíme,“ tím největším zrazením v životě. Během následujícího roku se pomalu propadal do alkoholismu. Nedokázala jsem se na to dívat, ale neměla jsem slova ani činy, které by něco změnily. Protože Mova samota byla ve své podstatě něčím, co mohl uzdravit pouze on sám. Nikdy jsem se vedle něj necítila fyzicky ohrožená, ale nakonec se situace stala nesnesitelnou. Beze slova jsem se odstěhovala, přerušila veškerý kontakt a násilně ukončila vztah, který trval šest let. Dovolte mi alespoň tuto výmluvu: jiná možnost tehdy neexistovala.
— A teď odložím stranou svůj „vymyšlený příběh“. Při zběžném čtení recenzí na tento román se často objevují slova jako „incel“ či „misogynie“. To, co se jimi míní, je pochopitelné. Jak jsem se však k těmto aspektům stavěla já, coby žena? Tváří v tvář extrémnosti těchto výrazů jsem se mohla jen smát. I kdyby si o mně kolega v práci myslel něco takového, dokud by své potlačené pocity skrýval a jednal se mnou jako normální dospělý člověk, nijak by se mě to nedotklo (ledaže by mi uštědřil facku). A v konečném důsledku bych stejně nemohla udělat nic — ani v případě té facky. Kdybych byla o pár let mladší, možná bych se hádala nebo zuřila nad podobnými názory. Na to už jsem ale příliš stará. Zůstává spíš pocit viny, jako bych nechtěně vyslechla zpověď, která neměla být slyšena. Právě v tom však spočívá jedno z potěšení literatury.
Neznamená to však, že bych žila v nějaké utopii, kde by mi byly pocity hlavního hrdiny zcela nepochopitelné. Právě naopak — já ve svých raných dvaceti letech jsem mu byla v mnohém velmi blízká. Moje každodennost, kdy jsem se v městě držela na okraji reklamního průmyslu, byla naplněna bezcílnou úzkostí a mizandrií. I můj přístup k ostatním byl často bezdůvodně krutý. Ostny jsem používala jako zbroj, abych skryla vlastní mládí. Z pohledu tehdejší mě byla reklama sama o sobě pouhou fikcí, iluzí. Podívat se realitě přímo do očí znamenalo prohrát. A tak jsem se nakonec utíkala k alkoholu a k mužům, které jsem údajně nenáviděla, jen abych každý den nějak přečkala.
To, že se tyto vzpomínky dnes zdají jako minulý život, je dáno tím, že jsem čistě náhodou dokázala najít cíl: studium v zahraničí. Po jeho dosažení jsem dál přežívala bez úplného rozkladu, postupně stárla a mé hrany se znatelně obrousily. Kdyby se to nestalo, možná bych jednoho dne nasedla na kolo, kterým jsem byla tehdy posedlá, vyjela z bytu — a už se nikdy nevrátila. V ekonomicky vyspělých zemích, kde lidé vykonávají vysušenou, odlidštěnou práci, se může hlavním hrdinou stát kdokoli.
Nakonec se chci dotknout i brilantnosti samotného názvu. Když jsem se ponořila hlouběji, překvapilo mě zjištění, že anglický překlad románu nese název Whatever. Neubránila jsem se smíchu. Nejdřív jsem si myslela, že se mýlím. Ale pak jsem si to rozmyslela. Vlastně — ano, funguje to. Má to v sobě jistý druh přitažlivosti. I tento pocit se ve mně objevil až dodatečně. Přesto se nemůže rovnat Rozšíření bitevního pole. Význam názvu se v textu naplno odhalí, ale čtenáři by si tuto katarzi měli dopřát sami.
Také mě překvapilo, že román vyšel poprvé už v roce 1994. Po třiceti letech se tyto problémy nejenže nevyřešily, ale ještě se prohloubily. Temná ruka rozšiřování pole boje sahá dnes nejen do offline světa, ale i do online prostoru a zdá se, že neexistuje žádné útočiště. Pokud tedy v tomto „boji“ vůbec existuje vítězství — jakkoli to zní paradoxně — možná jím je co nejrychlejší dobrovolný odchod z něj. Já, dnes už zcela odzbrojená a v jádru pacifistická, si dovoluji vyslovit takovou hypotézu, jednou nohou už vykročená mimo svět.