V říjnu 2024 byla moje časová osa na Twitteru (X) zaplavena jménem Han Kang. Nobelovu cenu za literaturu za rok 2024 získala jihokorejská spisovatelka – první žena z Asie, která toto ocenění obdržela. Myslela jsem si, že mám docela přehled o japonské beletrii a o slavných zahraničních autorech, ale teď se stydím za svou povrchnost, že jsem korejskou literaturu úplně přehlížela. Zatímco jsem posouvala obrazovku s novinkami, prsty mi automaticky otevřely nové okno v Chromu a přešly na Amazon, kde jsem okamžitě zakoupila knihu Bílá kniha.
V té době jsem právě pracovala s jednou Korejkou. Byla v účtárně a já, pracující na oddělení správy, jsem seděla dvě místa od ní. Řekla jsem jí: „Nobelovu cenu za literaturu získala Korejka, že?“ „Han Kang, že? Znám ji, ale čtení mě moc nebaví, tak mě to nezajímá,“ odpověděla. Její plynulá japonština, její strohý tón, v němž byla znát plachost — a stejně tak i její čistý hlas — to všechno jsem měla ráda. A proto i dnes, když čtu Bílou knihu, slyším její hlas. Jejím hlasem – hlasem, který zněl korejštinou jako jemná píseň.
Bílá. Bílá. Bílá. Co si kdo představí pod touto barvou, bude se nejspíš lišit člověk od člověka. Já si osobně jako první vybavím sníh – je to asi příliš úzce svázané s mým původem, ale snad mi to odpustíte.
„Držela jsem v rukou štětku a plechovku s barvou, skláněla se v pase a bezmyšlenkovitě pozorovala sněhové vločky pomalu klesající dolů – jako by někdo rozházel stovky peříček, každé se snášelo vlastním tempem.“
Ano, opravdu – před sněhem, který tiše a těžce padá, člověk nemá žádnou moc. Dokonce si myslím, že ten, kdo jako první pojmenoval barvu „bílá“, to udělal právě při pohledu na sníh.
A pokud to není sníh, co je ještě bílé? Papír. Rýže. Vejce. Peří. Mraky. Světlo – postupně se stáváme stále abstraktnějšími. Pro člověka, který fotí, je světlo bezesporu bílé. A pak je tu duše. I ta je součástí světla. Názvy jednotlivých kapitol v knize se téměř shodují s těmito věcmi, které jsem právě vyjmenovala. Když už o tom mluvím, i když to závisí na náboženství, v Japonsku se zesnulí většinou oblékají do bílého pohřebního roucha. Pro mě je bílá barva nedotknutelná, až posvátná – natolik záhadná, že ve mně vzbuzuje bázeň a úctu. Tahle kniha se nakonec stala prostředníkem mezi mnou a mým strachem z bílé. Jako by mi tiše šeptala: „Neboj se, to bude v pořádku.“
Když někdo někde na světě dosáhne něčeho velkého, a lidé přitom zdůrazňují jeho pohlaví – zvláště pokud je stejné jako jejich vlastní – a chválí ho právě z toho důvodu, pocítím v hrudi slabé bodnutí. Tolikrát v životě jsem chtěla z plných plic vykřiknout, že tento člověk je skvělý bez ohledu na pohlaví, národnost či jakýkoli jiný atribut. A přesto – čím širší je množina, jejímž jménem mluvčí promlouvá, tím více oštěpů na něj směřuje. V dnešní době, kdy víme, že věci bychom neměli dělit podle genderu, si přesto dovolím položit otázku. Nebo možná spíš – ráda bych to věděla. Co si asi muži myslí, co cítí a co si odnášejí poté, co si přečtou tuto knihu?
„Z tvých očí jsem svět viděla jinak. Když jsem chodila tvým tělem, mé kroky byly odlišné. Chtěla jsem ti ukázat krásné věci. Nejdřív krásu – dřív než krutost, smutek, zoufalství, špínu, bolest – jen tobě. Ale nešlo to, jak jsem chtěla.“
Nějakou dobu jsem si ani nevšimla, že pláču. Někdy se mi to stává, když čtu knihu – náhle se dostanu do takového stavu. Překvapí mě horkost slz, vrátím se do reality, utřu si nos a přemýšlím: Pláču proto, že jsem žena? Nebo proto, že jsem východoasijského původu? Nebo proto, že jsem se narodila a vyrostla v zasněžené oblasti Japonska? Nebo protože jsem dcera své matky? Nebo snad proto, že mám tělo, které může nést dítě? Ptám se sama sebe, jestli všichni, kdo čtou tuto knihu, mají stejné pocity. Nesouvislé hypotézy přicházejí a odcházejí.
Před několika lety mi jeden muž, kterého jsem velmi respektovala, řekl: „Vadí mi, že krásně pláčeš.“ Tehdy jsem mu nerozuměla a spíš jsem se tomu zasmála, ale možná nejde o krásu, ale o to, že pravděpodobně pláču tiše. Je mi líto si slzy utírat, protože mě to unavuje a oči mi otékají, a tak nechávám slzy volně stékat. Pláču, protože nemohu najít slova, a zároveň nepřičítám svému pláči nějaký křik. Jsem spíš tichá. Pláč není něco, co dělám vědomě, ale pro mě to není pouze výraz hněvu nebo smutku. Věřím, že pláč je projevem naplnění citů, které překročily hranice mého srdce.
…Ach, už to chápu. Toto je odpověď. Jak jsem četla dál, mé srdce se naplnilo nevyslovitelnými emocemi, až přeteklo. Samozřejmě, základem je brilantní vyjadřovací schopnost spisovatelky a umění překladatele, ale už není třeba to zdůrazňovat. Takové dílo je důvodem, proč – i když zažiji zoufalství – zatím žiji svůj život bez toho, abych si sama ublížila.