Když jsem se poprvé ponořila do tvorby Harukiho Murakamiho, byla jsem na střední škole. Přibližně ve stejné době jsem si zamilovala i kapelu ASIAN KUNG-FU GENERATION, kterou asi není třeba představovat. Jako mladší jsem poslouchala převážně zahraniční rockové kapely, ale když jsem dospěla do středoškolských let, stále více jsem se přikláněla k japonským rockovým skupinám. Možná to pro mě mělo opačný vývoj, než je běžné, ale tak či onak, právě „Ažikan“ – tak jim zkráceně říkáme v japonštině – položili základy mého mládí. Vyprávění o mé lásce k nim však ponechám na jinou příležitost.
V té době jsem také měla zvyk jezdit na kole po škole do blízké knihovny. Jednoho dne jsem náhodou narazila na polici s japonskou literaturou a byla jsem překvapená. Našla jsem zde knihu, která nesla stejný název jako jedna z písní této kapely.
Po přečtení „Afterdark“ jsem se na střední škole ponořila do Murakamiho děl. Uplynula léta, dospěla jsem a po dlouhé době se k této knize vrátila. Moje cesta k tomu byla prostá – při brouzdání na Kindle Store jsem na ni náhodou narazila. „Ach, Haruki Murakami,“ řekla jsem si. „Tentokrát má delší název.“ To byla moje první reakce, a než jsem se nadála, koupila jsem si ji. Dočetla jsem ji 9. února 2021, ale i po letmém znovupřečtení mám stále na paměti živý pocit, který jsem z ní měla, když jsem ji četla poprvé. Také jsem vnímala některé nové myšlenky, které si zde zaznamenám.
Když jsem ji poprvé četla, uvědomila jsem si jednu věc: ve světě, ve kterém žijeme, i k vyjádření vlastního smutku potřebujeme nevyřčené svolení. Abych to lépe vysvětlila, cituji jednu pasáž z úvodu:
Byla to náhoda, ale všichni tito mladí lidé pocházeli ze středostavovských rodin z předměstí velkoměsta.
Hlavní postavy v knize by se mohly jednoduše popsat jako „děti z dobrých rodin“. Tito lidé se narodili do dobře situovaných rodin, prožívají život bez velkých problémů, chodí na prestižní univerzity a bez větších obtíží si najdou práci ve velkých korporacích. Postupem času si pořídí dům, založí rodinu a klidně žijí od narození až do smrti. Takový je pohled, jakým na ně svět často nahlíží. Kdybych nedávala pozor, možná bych je také viděla tímto prizmatem, automaticky bych předpokládala, že takoví lidé nemají žádné starosti.
Právě proto jsem si díky této knize uvědomila, jak důležité je se zamyslet. Každý člověk má své těžkosti, které si nese ve fázi života, kde se nachází. To platí i pro hlavního hrdinu, Cukuru Tazakiho. Od začátku příběhu, kdy zažívá silnou touhu po smrti, prochází neustálým trápením. Jedním z důvodů jeho bolesti je skutečnost, že byl zcela nečekaně odříznut od přátel, se kterými byl v blízkém vztahu. Dalším důvodem je pak to, že byl bezděčně zařazen do krabičky „člověka, který nemá problémy“. Naopak se od něj očekávalo, že nesmí vnímat trápení, což vyvolávalo těžkou a temnou závist okolí.
Lidé často milují jednoduché příběhy, které mají jasnou strukturu. Taková dramata, která mají jasný začátek, vývoj a konec, jsou snadná ke sledování a nabízejí útěchu. Příběhy lze rozdělit na dvě hlavní kategorie: upadající boháče a chudáky, kteří si vybudovali cestu vzhůru. Obě strany mohou vzbudit závist, ale díky svému dramatickému vývoji si často získají i soucit a nakonec lásku publika.
Na druhou stranu, utrpení a smutek lidí, kteří stojí na neutrální půdě, jako je právě Cukuru Tazaki, jsou těžko pochopitelné. I když může jít o vážné problémy, ohrožující samotnou existenci, je těžké se s nimi svěřit. Když už by se jim někdo otevřel, často slýchá, že člověk v jejich postavení „nemá právo si stěžovat“. Tato kletba se postupem času prohlubuje. Když jsem přemýšlela o lidech uvězněných v takové bezvýchodné situaci, smutně jsem si uvědomila, jak je důležité nikdy nezpochybňovat trápení a smutek druhých.
To je také důvod, proč zde sdílím své myšlenky – jako připomínku pro sebe. Snažím se přijímat bolest každého člověka tak, jak ji prožívá, aniž bych ji zesměšňovala nebo mu ji odepřela. I když je těžké to vždy splnit, chci si tento přístup vštěpit.
To byly mé dojmy z prvního čtení. Když jsem si knihu přečetla znovu, mé pocity se zásadně nezměnily, ale našla jsem novou pasáž, která mě oslovila:
Dvojí význam samoty může být možná dvojitým popřením izolace.
Tuto myšlenku měl Cukuru, když navštívil Finsko a večeřel sám v restauraci. Měla jsem z toho pocit déja vu, protože to přesně odráží mou vlastní zkušenost, když jsem kdysi žila v České republice. Vypadala jsem jako typický Asiat s fotoaparátem na krku, a i když jsem se zlepšovala v češtině (byť jen amatérsky), místní mě většinou vnímali jako turistku. Když jsem ale promluvila česky a oni pochopili, že jsem rezidentka, jejich postoj se okamžitě změnil a bylo cítit laskavost a vřelost. Tento okamžik byl pro mě čistou radostí. Nikdy jsem neměla problém s tím, jaký první dojem si o mně udělají, protože určitý druh lidí, jako jsem já, se často vydává do neznámých míst právě kvůli tomu zvláštnímu pocitu „samoty“. Doufám, že tento pocit byl pro Cukuru také určitou úlevou.